Když jsme vyráželi poslední prázdninové pondělí z šenovského náměstí směr Ostrava UAN a Odry – Kaménka, opravdu jsme nečekali, co všechno zažijeme.
Cesta do obce Kaménka uběhla rychle a my jsme konečně mohli vejít do chalupy.
Vybalili jsme si věci a hurá za „poklady“ místního obchodu… Ale co to! Obchod není vůbec otevřený! Jak jen tomuhle tento! Vždyť my jsme úplně zapomněli, že je to náš známý obchod, který jsme neměli nikdy tu čest shlédnou i z druhé strany zamčených a zamřížovaných dveří.
No což, nezbylo nám nic jiného, než se vydat vstříc dobrodružství do místního pohostinství…Ale tady jsme byli mile překvapeni…ty nanuky, co tam byly - radost pohledět! Samé „LULKY“ a „ŠMIAKONě“. Oba tuším v hodnotě 4Kč. No prostě paráda!
S touto místí pochutinou jsme šli za místními dětmi na nedaleké hřiště. Tam nám ale byl zadán velmi záludný úkol. Každý měl sehnat 2 čajové (nebo alespoň hřbitovní) svíčky. Bylo nám také zdůrazněno, že jinak se nesmíme vrátit do chalupy. Vydali jsme se tedy statečně vstříc osudu a dobrodružství. První šťastlivci měli své trofeje již do deseti minut, jiní až po desítkách minut. Mnozí prochodili celou obec, zazvonili na mnoho zvonků, ale stále nic. Nakonec ale všichni svůj úkol splnili. A někteří i nadmíru dobře.
Po takto náročném úkolu jsme si dali vydatnou večeři. A po večeři jsme si zahráli pár her, ať už známých, či neznámých. Ale dostali jsme další úkol, který nám velice kreativně oznámil Tomáš. Úkolem bylo koupit 10 balíčku arašídů. Bylo to něco jako hra na babu, která trvala po celou cestu do pohostinství. Padlo to na Láďu, který šel tuto pochutinu zakoupit na daňový doklad. Úkol byl splněn. Ale jak to předat? Zase super hra od Tomáše to vyřešila. Na koho to padlo, ale už bohužel netuším.
Konečně nastal pravý čas a my jsme se dozvěděli k čemu ty svíčky byly potřeba. V horní místnosti byla připravená čajovna. S velmi zaujímajícím vítacím rituálem nás přivítala Jasmína a Opynina V čajovně se nacházely 3 stolečky u kterých byly nabízeny různá témata ke konverzaci. Jako například: plastická chirurgie, prošlá lhůta, romské etnikum…Podávaly se čaje: Štěstí, Jasmínový, Jahodový a ještě jeden, ale to už nevím. Za každý čaj byl úkol, například udělat cukrblik, milý úsměv, či něco obdobného…Prostě čajovna, jak má být.
Jakmile došly témata i čaje, připravila se improvizace, jakou jsme zkoušeli poprvé. Bylo to dabování filmu. Dabovali jsme celkem 2 filmy – jen ty nejdůležitější části filmů.
Po takto náročném programu jsme několik minut po půlnoci padli do svých spacáků a nechali si zdát něco příjemného.
Ráno nás kromě vycházejícího slunce probudil i zpěv ptáčků. Ptáčků, kteří byli dokonce v našem pokoj!. A rovnou celé hnízdo! A usídlilo se naší supr čupr vedoucí Andreje přímo na ruce. Byli to hodní ptáčci. Vytáhli jsem se z tělíčka a hupky dupky připravit snídani.
Hurá! Konečně nadešla chvíle, kvůli které jsme sem vlastně jeli! Byla to práce! Práce s kameny, hráběmi, kárami… Do práce jsme se vrhli zodpovědně a šli na zahradu vybírat kameny, upravovat skalku… Během práce za námi přijel Pavel. Přivést nám obživu a elán do práce. Ale na oběd s námi nezůstal, spěchal do práce.Na oběd jsme měli rýžový nákyp. A po obědě jsme šli zkusit znovu své štěstí do místního obchodu. Hurá! Byl otevřený! Zvolali první řady naší výpravy. A byla to pravda. Mříž byla odemčená. Dveře otevřené. Tento obchod nás zarazil již svou vůní, která se linula ze dveří až na náves. Vonělo čerstvé pečivo a uzeniny. V obchodě bylo sice jen pár regálů, ale ty se doslova „prohýbaly“ pod návalem výrobků. A to výrobků samých známých značek… No výběr, jaký jsem již dlouho neviděla. Nakoupili jsme si Kofoly, chipsy a čokolády, zahráli pingpong a šli dodělat to, co jsme dopoledne začali. S prací jsme se přemístili ze zahrady do předzahradní části. Bylo tam totiž také spousta kamenů. Ale na tuto práci nám už Andrejka vymyslela soutěž. Byli jsme rozděleni na 3 skupinky. Vyhrát měla ta skupinka, která vyvezla nejvíce koleček s kamením. Všichni, soutěží nadšeni pracovali jako o život. Práce rychle ubývala a my jsme se posunovali rychlostí blesku. Nadšení začalo ubývat až s přibývající únavou. Ale práci jsme šťastně a bezpečně dokončili. Nastal čas pro hry. Vlaječkovali jsme, vyvolávali jsme a po fotbale byla večeře již připravená. S hladem a chutí popoháněni jsme doběhli do chalupy… Ale co to! U stolu bylo místo navíc! Ale pro koho? Ano, je to tak! Přijela nás navštívit a ošetřit naše zdravotnice Lenka. Na večeři byla výborná krupicová kaše. Všichni jsme si vítečně pochutnali a odebrali se do horní místnosti hrát hororovou hru na vraha. Dali jsme si pár kol této akční hry a šli se připravit na večerní program.
Dámy si oblékly večerní róby, pánové smokingy. Po pečlivém oblékání, líčení, parfémování jsme sešli po schodech do foyer. Ve foyer jsme dostali na ruku označení, zdali jsme pohlaví ženského, či mužského – to bylo něco jako vstupenka do společenského sálu. V sále byl připraven taneční parket a 5 stolečků. Každý stoleček měl připraveny 2 sklenice na víno, džbánek a obložený talířek. Páry se utvořili tak, jak si kdo sedl, nebo, jak se kdo s kým domluvil. Tímto se vytvořily soutěžní páry ve složení č.1 Hanka (Antoinetta)– Tomáš (Francesco), č.2 Peťa(Felicie) – Ríša (Maximo), č.3 Já (Parketa) – Marek(Francesco), č.4 Pavla (Jolana) – Jirka (Antonio), č.5 Míša (Xena) – Láďa (Herkules). Nu a teď už nebránilo nic začít soutěžit. Byl to opravdu dramatický a nelítostný souboj. Každý to pojal jinak. Například pár číslo 5 tančil převážně baletní prvky smíchané s prvky break-dance.
Soutěže ovšem nabyly jen taneční, nýbrž i v tom, co kdo dovede. Například předvést záchvat. Toto velmi přesvědčivě předvedla zástupkyně ženského pohlaví z páru č.1. Hanka! Ano, právě ona dokázala tento až skoro přirozený záchvat předvést. Bylo to něco opravdu neočekávaného. Bylo právě toto, co natolik oslnilo porotu? Nebo jejich tančení plné zvedaček a dalších velmi náročných prvků? To ví jen porota. My víme jen jedno. A to, že vyhrát mohl jen jeden pár. A tím párem byli právě oni. Ano, právě Hanka coby Antoinetta a Tom coby Francesco se stali nejlepším soutěžním párem celého večera. Ale výhru si nenechali pro sebe. Hodnotné ceny rozdělili mezi ostatní páry spravedlivým dílem. Takže si každý odnesl něco z hlavní výhry a něco z tomboly. Mezi hodnotné ceny by se dalo zahrnout vše, hlavně CD s podpisem Ricky Martina, zpěvník kapely Brontosaurus, výtisk časopisu Pionýr…a mnoho a mnoho dalších báječných cen. Tak taková byla tečka dnešního večera. Příjemná, ale unavující.
Ráno nás opět vzbudil milý cvrkot ptačího zpěvu z Andrejčiny dlaně. Bylo nám oznámeno, že Lenka už musela brzy ráno odjet a také, že musíme dojít někdo do obchodu. Tak já a Láďa jsme se přihlásili a zašli do obchodu pro 50 rohlíků a 4 vejce. 50 rohlíků byla hračka, ale vejce byla ve slavném kaménkovském obchodě problém sehnat. Taková věc se musí obstarávat pouze u domorodých občanů. Ti chovají patřičná zvířata a ta jim to snášejí přímo na talíř. Proto požádala milá paní prodavačka jednu hodnou paní s lahví piva v ruce (bylo teprve asi 8,00hod ráno), ať skočí k Maruš. Maruš je totiž místní zdatná chovatelka drůbeže a převážně slepic. Ale bohužel po asi 10 minutách jsme se dozvěděli, že u Maruš vejce došly. V tom okamžiku se ve dveřích objevila žena středního věku se svými třemi dětmi, aby udělala jako každé ráno nákup nejnutnějších potřeb pro rodinu a domácnost. Tušila jsem, kdo to asi je. Ale neodvážila jsem na to ani pomyslet. Dech se mi tajil již při pohledu na její stín. Natož pak na ni a její děti. Byla to ona! Velká konkurentka Maruš. Byla to Bětuš! Druhá zdatná farmářka z tamní obce. Ta nám své 4 vejce, pro které její dítko doběhlo, ochotně dala. Radostně jsme se s Láďou vrátili do chalupy, abychom vyprávěli náš zážitek. A proto, že jsem její velká obdivovatelka, neváhala jsem s tím ani minutu ponechat si tento příběh pro sebe.
Po snídani jsme se vydali opět do práce. Bylo to vynášení nejrůznějších věcí a nábytku z půdy, které jsme přemisťovali za stodolu. Tato práce nám šla jako po másle. A než jsme se nadáli, byl oběd hotov. Na oběd bylo výborné kuře s rýží. Báječně jsme si pochutnali a dali se zase do práce. Tentokrát bylo na programu pálení chrastí a dalších věcí dřevnatého typu. Díky této kouzelné práci vznikla naše Kobra 11. Mezitím ale náš skvělý organizátor akčních her Tom rozmístil po chatě toaletní papíry. Ty měly nabudit potřebnou atmosféru ke kře vrah.
Ale ne takový vrah, jakého jsme hráli doposud, ale zcela jiný. Tuto hru jsme ale stejně nehráli, jelikož nám Tomášek samým čekáním na setmění usnul. Místo toho jsme si zahráli hru Kouzelná pouta, která mnohým zamotala tak hlavy i ruce, že i po půl hodině se nemohli vymotat. Až se všem povedlo oddělit se od své dvojičky, opekli jsme si báječné buřtíky, zapěli si a zahráli různé hry. Mezitím nás několikrát přišel zkontrolovat Pavlův tygr, aby zjistil co tam vlastně provádíme. Až skoro s východem slunce jsme zašli do chaty, zahráli si pár klasických her na vraha a šli do Spalovic.
Ráno nás zase a opět probudil okouzlující cvrkot ptactva, které Andrejka přinesla na své dlani. Ale nebylo to už tak obyčejné ráno jako ty rána předtím. Bylo to totiž ráno poslední. Vyběhli jsme ze svých pelíšků, rychle jsme se nasnídali a začali jsme se balit. Sbalené krosny jsme odnesli před chatu a hurá do úklidu. Úklid jsme si losováním rozdělili do několika skupin. To znamená, že někdo „vyfasoval“kuchyň, někdo vrch, a někdo zase záchody a koupelny. Také heslo: „jaké záchody, takový oddíl“…jsme si vzali opravdu k srdci. Zatím, co my jsme uklízeli, naše supr čupr vedoucí Andrejka a Kamilka malovaly studnu.
Až jsme vše uklidili a vyleštili, vzali jsme si své saky paky a pár švestek a šli na autobus. Cesta nám rychle utíkala. Než jsme se nadáli, byli jsme ve Vítkově a potom v Opavě. Z Opavy je to domů už co by horninou dohodil, tak jsme byli co by dup doma u svých rodinných krbů.