Později zde bude i přepis.

Stahovat článek můžete právě zde:

Šenovský oběžník 6/2007.

Jelikož se nikdo neměl k tomu, aby zapsal tento úžasný, jedinečný a hlavně premiérový vícedenní výlet černou křídou do kroniky, musím se o to tedy pokusit já.

Bylo chladno, deštivo a psal se den 29. 4. 2007 na který jsme tak dlouho čekali. V poledních hodinách jsme se začali sjíždět na autobusové nádraží v Ostravě, kde jsme čekali na další spoj, který nás měl dopravit do vesnice Kaménka, kde se nachází chata, na které jsme strávili následující tři dny a dvě noci. Na zastávce nás čekala napůl spící Pavlínka, která nás dopravila na náš „hrad“. Když jsme se ubytovali ve svých pokojíčcích a posbírali trochu sil po náročné cestě, na nic jsme nečekali a vydali se ven, kde jsme si zahráli hry zaměřené na důvěru. Když se začalo stmívat, dorazili poslední opozdilci s Kamčou v čele, kteří za trest museli přivést něco k snědku a jiné užitečné věci. Po večeři, kterou nám připravil náš kuchař Láďa jsme se začali věnovat improvizačním aktivitám, pod přísným dohledem naší zkušené trenérky Andrejky. Poté co jsme se dosyta vyřádili a pobavili, vydali jsme se do svých spacáků. Místo večerníčku nám Láďa povyprávěl několik svých suprvtipů a šlo se spát.

Na druhý den jsme vstali asi v půl deváté a začali se pomalu courat na snídani, kde na nás čekaly ryby s cibulí. Na nic se však nečekalo, a když vylezla i Kamča, která asi po hodině sehnala řasenku, pustili jsme se opět do práce, protože náš program byl docela dost nabitý. Po několika hodinách usilovného tréninku jsme se už nemohli dočkat obědu v podobě zapékaných brambor se zeleninou. Když bylo všechno spapáno a nádobí umyto, vydali jsme se na průzkum nevelké vesničky a namířili si to přímou čarou do obchodu za doprovodu naší hymny. Samozřejmě jsme nečekali žádné Teska ani Kauflandy ale jeden zrušený obchod a dvě zavřené hospody nás utvrdily v tom, že tu zdechl pes. Po návratu z nákupu jsme se pustili do nacvičování divadelní hry Kocourkov, kdy jsme si nejprve zopákli první díl a pak se pustili do druhé části. Před večeří jsme se ještě vypravili zdolat jednu vyšší horu v podobě lana s pomocí desky a svých vlastních sil. Někteří členové výpravy se však neobešli bez oděrek po pádu asi z metru a půl po odvážném skoku přes lano. Pondělní večer se nesl v duchu malé oslavičky, kterou jsme uspořádali na počest šestnáctým narozeninám oslavence Ondry, pro kterého jsme připravili pár scének a společně si přiťukli kapkou šampusu  na jeho zdraví. No a samozřejmě nesměla chybět nějaká ta oblíbená akční noční hra. Stará dobrá schovka přišla opět vhod. I když se hrálo v chatě, musím se přiznat, že jsem se občas strachy klepal jako ratlík a určitě jsem nebyl sám. Na závěr dne nás svolala Aja k uklidňující masáži a meditaci před spánkem, po které jsme usnuli jako dřeva.

V úterý hned z rána jsme se museli nedobrovolně podrobit zákeřné rozcvičce, při které jsme se důkladně vytáhli z tělíčka. Snídaně opět neměla chybu a po ní zase následovalo co??? Ano správně nácvik a dopilování velkolepé hry Kocourkov, která prostě nemá chybu. To už se však ručičky hodin začaly zvolna přibližovat jedné hodině odpolední a doba odjezdu domů se neúprosně přibližovala. Proto jsme se v rychlosti sbalili, abychom si mohli zahrát jednu s posledních her, při které bylo našim úkolem napsat na papír, který měl každý přilepený na zádech, jak na nás každý člen našeho týmu během celého pobytu zapůsobil. Asi hodinu před odjezdem jsme si každý vylosovali část chaty, kterou jsme měli za úkol zbavit špíny, prachu a jiných nečistot. Velkým pomocníkem nám byl podrobný návod, jak si máme správně počínat při úklidu celého objektu. Práce nám šla docela od ruky a než jsme se nadáli, bylo čtvrt na čtyři. Pak přišlo už jen loučení  pod rozkvetlým stromem, které rozhodně nemám rád. Naposled jsme se pokochali nádhernou jarní přírodou místního kraje cestou na nedalekou zastávku a pak si jen popřáli šťastnou cestu a rozjeli se do všech světových stran.

Tento výlet nebo taky víkendovou bych zhodnotil jako ve škole takto:
Počasí: 2 – Nádherné, trochu zima, ale na konec dubna prostě chvalitebné
Zázemí: 1 – Super chata se slušným vybavením v moc pěkném prostředí
Program: 1 – Trochu nabitý ale ten čas strávený nad Kocourkovem určitě přinese své ovoce
Kolektiv: 1* - Nejlepší parta na světě, takže kdo tentokrát nemohl přijet, tak to musí příště napravit
Strava: 2 – Moc dobré papu, krupička mohla být trochu hustší

Takže se na vás všechny těším na dalším výletě!

Všechny zdraví Marek V.

Plná dojmů a nepopsatelných zážitků zasedám k počítači, abych zaznamenala čerstvé dojmy z klubkovské první, a ještě k tomu velikonoční, vícedenní výpravy.

     Když jsme se v sobotu 7. dubna v 7 hodin ráno shromáždili na autobusové zastávce v Šenově na Lapačce a koulili na sebe ještě na půl zavřená kukadla, zdaleka jsme netušili, jak náročný den je před námi. Konečně dorazil pár minut opožděný a docela obsazený autobus a my mohli díky vstřícnosti pana řidiče naskládat nejprve batohy a posléze i děti do dopravního prostředku, který nás měl dopravit až na daleký Vsetín. Cesta proběhla hladce, sice jsme měli za ty dvě hodiny jízdy trochu useděné zadky, ale veselá atmosféra, kterou nastolila Pafka se svými autobusovými hrami, nám cestu příjemně zkrátila. Ve Vsetíně jsme přestoupili na vlak, který nás dopravil do Velkých Karlovic a pak už nás nesly jen vlastní nožky samochodky.

     Na vlakovém nádraží ve Velkých Karlovicích Pafka zahájila etapovou detektivní hru, která nás provázela celým výletem. Dvě skupiny Klubčat, rošťáci a piráti, dostaly k dispozici kvíz, který jim napověděl, že se na chatu Polanu dostanou pouze za pomocí mapy, a tak se tedy naše milé děti jaly vedení. S upravenou výzbrojí a výstrojí jsme se vydali vstříc Vsetínským vrchům, a že to byla cesta nelehká, to by vám mohl povídat nejeden z nás. Cesta na Polanu nám trvala čtyři hodiny a celkem jsme se všemi těmi náklady, ve kterých jsme si nesli celá svá hospodářství, ušli sedm kilometrů. Stoupání to bylo chvílemi neudýchatelné, ale čím více jsme šli do hor, tím více nás valašské podhůří učarovávalo.

Když jsme vítězoslavně dorazili na Polanu, nadšení z malebné valašské chaloupky s malými světničkami se dostavilo znovu. Okolí bylo opravdu okouzlující. Usedlost se nachází 820 m.n.m., takže o výhled do malebných dálek bylo postaráno. Před chalupou stála dobová studna, ze které se tahala voda ve vědru pomocí velkého dřevěného kola a na záchod jsme museli do kadibudek do lesa. No řekněte, není to romantické!

     Atmosféru celému výletu dodala etapová hra na téma velikonoční detektiv, se kterou Pafka sklidila nemalý úspěch. Celé to začalo zprávou o panu Polanovi, který kdysi dávno ztratil cenný talíř a teď bloudí po vsetínských vrších a hledá jeho části, aby ho mohl opět složit. Dokud se tak nestane, pan Polana nenajde klidu a nebude se moci vrátit do své chalupy. A tak jsme započali velké pátrání. První střep byl nalezen v okolí chalupy, druhý střep byl ukryt na konci lesní, úkolové stezky, třetí střep byl nalezen na dva a půl kilometru vzdálené hoře Vysoké a čtvrtý střep objevil každý, kdo si troufl na noční stezku odvahy, která naháněla strach i vedoucím. Každý střep obsahoval část zprávy, která byla rozluštěna až po složení celého talíře, a indícii pro další hledání. 

     Kromě toho jsme si užívali her, soutěží, výšlapu, zpívání s kytarou, horalského života a hlavně Velikonoc, kdy jsme nazdobili vajíčka a upletli pomlázky. Na velikonoční pondělí jsme pravda museli naše tři šmigrustníky trochu uhánět, ale nakonec jsme velikonoční výprask pojali opět soutěžně. Zkrátka a dobře vyhrál ten, který měl na pomlázce první, uvázaných deset pentlí. Dokonce nás navštívil velikonoční zajíček, kterému stálo za to, vážit k nám trnitou cestu a každému v okolí chalupy schoval malé překvapení v podobě čokoládového vajíčka.

Cesta zpátky nám utekla rychle, ale batohy jsme na vlakovém nádraží ve Velkých Karlovicích odkládali se stejnou chutí, jako v sobotu na Polaně. Vlakem jsme cestovali něco málo přes tři hodiny a téměř celou dobu jsme prozpívali s kytarou, kterou perfektně ovládá naše Pafka. Jako první nás na vlakovém nádraží v Ostravě Svinově opusila vedoucí Lenka s malou Peťkou a pak už se to vezlo až do Šenova. Jen velká Stáňa nám nestihla vystoupit, ale vzhledem k tomu, že bydlí v Havířově, ji to ani moc nevadilo:-)

     Naše první vícedenní výprava dopadla zkrátka a dobře na jedničku. Všichni jsme přijeli unavení, špinaví a možná trochu hladoví, ale zato náááramně spokojení!

řekněme, že to bylo takhle….nastal 3.březen, sobota, snad jeden z nejkrásnějších dnů v týdnu. člověka nejspíš napadne trochu si přispat, ale my jsme řekli ne. Vydáme se za kolegy z BVÚ (! B-bojovnost, V-vytrvalost, Ú-úsilí !) a započneme, my členové Velké klubky, svůj vstup na dramatickou scénu!!!

     No, řeknu vám, nic světového, šlo o velice uzavřený výstup v BVÚ klubovně, ale taky dobrá zkušenost. Sešlo se tam na 5 Tomíkovských oddílů. Jestli se dobře pamatuji byli to Lysáci, D3, Průzkumník, BVÚ, no a samozřejmě my. Prostory, ve kterých se festík konal se zdály opravdu dobře vybavené, ovšem organizace poněkud pokulhávala. Novinkou v úvodu se pro nás stala zpráva, že mimo vystoupení dramatické se musíme předvést také v oblasti hudební, abychom mohli bojovat o post celkového vítěze. Na chvíli jsme zaváhali, jelikož hudbou nedisponujeme, ale nakonec jsme se pustili do impro zpěvu, z kterého vzešla vtipná prohlídka lesa s bílou srnou a pařezem. Nejprve jsme však vystoupili v dramatickém části a to s příběhem Kocourkovské tématiky na téma- Jak Kocourkovští stavěli radnici.

Zvolili jsme metodu dabingu, hru proložili hudbou a příslušnými tanečními prvky, takže ze všeho vzešlo krásné dynamické představení, plné kocourkovských hloupostí. Vydali jsme ze sebe opravdu vše a po výkonu jsme podle všeho mohli být nač hrdí. Vyhlášení výsledků náš ovšem zklamalo.

     Po únavném čekání vstoupil uváděč Akim na pódium a začal s vyhlašováním hudební kategorie. Náš improzpěv skončil na 4.místě. Asi nevyhovoval tamějším parametrům opravdového hudebního výstupu, nejspíš pro ně kytarové stánky vyzněly dynamičtěji.
     Napjatě jsme tedy očekávali na vyhlášení kategorie dramatické, kde šance na úspěch byla větší. Pak ovšem přišlo další zklamaní, náš dramatický kousek se vyšplhal jen na třetí příčku, asi hodnotícím opět nevyhovovalo naše netradiční pojetí. Hlavní cenu jsme tedy získat rozhodně nemohli, neboť spočteno sečteno, celkově nás přiřadili na 4. místo. Putovní cenu, housličky si tedy nakonec odnesli Lysáci. Samozřejmě jim to přejeme. Pravdou však zůstává, že nemálo lidí nám náš výkon pochválilo a my sami, i přes celkové umístěni, jsme se přesvědčili o vlastních kvalitách.

Klubkovští účinkující:

Vypravěč:
Ríša Blahut

Hráči a Dabéři:
Přetrhdílo: Ondra Harkut a Jirka Šebesta
Játovím: Pavlína Štefková a Stáňa Hrušková
Starosta: Tom Sláma a Láďa Rodek
Nehejbejsa: Hanka Mikulková a Péťa Mikulková
Zloděj: Láďa Rodek a Ríša Blahut

Improzpěvu se účastnili: Jirka Šebesta, Stáňa Hrušková, Péťa Mikulková, Ríša Blahut, Ondra Harkut, Pavlína Štefková, Tom Sláma, Hanka Mikulková a Táňa Kozlová.

Náš dynamický doprovodný tým: Andrejka Štefková, Kamča Plocková(DJka), Huňi Kupcová, Lenka Hulenová, Terka Hulínová, Marek „lili“ Liolias.

Všechna velká klubčata byla v Klubce kromě Jirky, a asi v 17:15 jsme vyrazili z Klubky na zastávku Šenov náměstí. Jak jsme tam došli potkali jsme se tam s Jirkou a čekali jsme na 28, která nás měla dovést na zastávku Hotel Palace. Odtud jsme šli pěšky asi 15 minutek do divadla Arény, kde jsme šli na Příběhy obyčejného šílenství. Jak jsme tam došli, tak šla Ciny vyřídit naše lístky, měli jsme je pouze za 30 Kč,-, protože jsme měli sedět na schodech a na polštářích. No tak jsme si koupili každý sám za sebe lístečky a měli jsme jít si odložit věci do šatny. Byla tam taková stará paní, položili jsme jí věci na takový kulatý stoleček, ona si vzala bundy, pověsila a dala nám kovový plíšek, na kterém bylo napsané číslo, kde jsme měli bundu. Až si všichni odložili věci šli jsme konečně nahoru po schodech do Arény. Jakmile jsme přišli po dlouhých schodech nahoru, přišli jsme k malému baru, kde se prodávalo nějaké jídlo. čekali jsme až začne představení, někdo šel na balkón, někdo si kupoval jídlo a někdo seděl a čekal. Jak se otevřeli dveře všichni lidi se nahrnuli na hromadu a pomalu mizeli dál si sednout. Ta příjemná paní nám řekla že si máme jít pro polštáře, tak jsme si pro ně šli a potom nás už pustila. Šli jsme po schodech až nahoru, bylo to tam malinké, a sedli jsme si na polštáře úplně nahoře na schodech. Tak začalo představení...

...představení bylo legrační,všichni se tam pořád smáli. Po půlce představení byla přestávka a museli jsme jít pryč, a doteď nevím proč ,no nevadí. Asi po 15 minutách nás tam zase pustili. Zase začala legrace, hodně jsme se nasmáli, ale potom nás už některé boleli zadky. Byl konec a tak jsme rychle šli k šatně.Vzali jsme si bundy, oblékli se a vyrazili na autobus. Byla zima a tma. Dorazili jsme na zastávku a za chvíli nám jel autobus. Nastoupili jsme a jeli, každý byl unavený. Každý vystoupil tam kde chtěl, a tak jsme dorazili domů a šli hned spát...

Hned zrána kolem deváté hodiny se to již na šenovském nádraží hemžilo jak malými tak velkými klubčaty. Sluníčko nám krásně hřálo, a tak jsme se konečně mohli vypravit na dobrodružnou výpravu po mamutí stezce a do lanového centra Landek. Netrvalo dlouho a již jsme vystupovali z vláčku na nádraží v Ostravě a brázdili si to uličkami a chodníky ocelovým srdcem republiky. Konečně jsme stáli před branou hornického muzea. Hned zprava se tyčila unikátní mašina a my ji tedy museli patřičně prozkoumat. Ti odvážnější posvačili, a když se objevily Hanka s Peťkou, mohli jsme se vydat dál. V objektu se nacházely mimo jiné i expozice důlních strojů, které jsme si také prohlédli. Poté se vydali do mírného svahu a již jsme stáli u monstrózního mamuta s ohromnými kly. Zde byl zadán jeden ze tří úkolů, a to zahrát dramatickou situaci na dané téma.

Po velmi zdařilém výkonu všech účinkujících jsme se vrhli na další úkol. Stačilo jen vyjít 57 schodů a vyšlapat 200m do kopečka, zde zjistit pár informací o Landecké, chcete-li Petřkovické venuši, najít zprávu a všechny právě načerpané znalosti správně využít. Myslím, že jsme opět nezklamali. Cesta za třetím úkolem byla snad nejdelší, ovšem na jejím konci byla snad nejzáslužnější odměna. Na vrcholku hory jsme nalezli lahodné mamutí maso, které jsme si hned opekli a také si na něm moc pochutnali. Tím jsme tedy dovršili cestu za mamutem a plně se mohli soustředit na adrenalinový zážitek, který jsme měli před sebou.

Někteří sebejistě, jiní s pochybami, vstupovali branou do Lanového centra Landek. Ohromné lanové prolézačky zavěšené ve výšce 8 metrů nás ovšem svým způsobem pokoušely. Hned zpočátku se nás ujal instruktor Vašek a ty menší si vzala na starost instruktorka Ivča. S Vaškem nás nejprve čekala malá rozcvička, poté trénink na menších prolézačkách, zkouška na trenažeru a konečně jsme mohli vystřelit do vzduchu. Celou hodinu jsme překonávali své já. V každém z nás ze vzdýmala vlna adrenalinu. Snad pro každého to byl neopakovatelný zážitek. Ti menší ovšem nezaháleli a také prokazovali svou odvahu v menších výškách. Když program skončil, začalo nepatrně kapat a nato přišla krátká průtrž mračen. Ukryli jsme se tedy do obchůdku a pod deštníky, kde se nasytili. Po dešti jsme se opět vydali na cestu, ale tentokrát už ne za mamutem, či podobným tvorem, ale domů.

Je středa odpoledne a před bývalou Základní školou v Šenově už netrpělivě přešlapuje hlouček asi patnácti dětí. S přezůvkami v ruce a se svačinou v baťůžku už se nemůžou dočkat třetí hodiny, kdy začíná jejich oblíbená schůzka. Když konečně přijdou jejich vedoucí, vrhnou se děti do šatny, kde odhodí své boty a nazují papuče. Nakonec s hurónským řevem vyběhnou do prvního patra, kde se nachází jejich klubovna.

     Pokud bychom se měli představit, na první pohled by se mohlo zdát, že se nijak nelišíme od běžných kroužků a klubů určených pro děti. Díky přidělenému grantu, který jsme získali účastí v programu Make a Connection a díky městu Šenov, které nám poskytlo nebytové prostory pro realizaci našeho projektu, se nám podařilo vytvořit takovou klubovnu, pro děti ve věku od pěti do třinácti let, kterou jsme si jako malé holky samy přály.

     Myšlenka vlastní klubovny vznikla již na základní škole, kdy jsme jako patnáctileté holky podnikaly výlety pro naše mladší sourozence a pro děti z blízkého sousedství. Obzvláště na podzim a v zimě nám bylo líto, že nemáme místo, kde bychom se mohli pravidelně scházet. Náš sen se nám ale zdál, kvůli našemu věku a finanční situaci, nereálný. Naše záměry se však netýkaly jen her a výletů. Rozhodly jsme se pro děti uspořádat neformální stanování, na pozemku jedněch ochotných rodičů. Sehnaly jsme tři velké stany a naše první stanování, hrdě nazvané "tábor", mohlo začít. S odstupem času můžeme říct, že toto první stanování bylo velmi úspěšné. Kromě nových přátel jsme získaly mnoho cenných zkušeností, díky kterým jsme se později vyvarovaly spoustě chyb. Jako děti jsme samy absolvovaly několik táborů, a proto pro nás bylo ohromným zážitkem, zkusit si "vedení" takového malého tábora samy. Rok od roku se naše stanování rozšiřovalo nejen v počtu dní, ale také v počtu členů. To že je naše stanování úspěšné, dokládá také fakt, že se letos chystáme stanovat již po páté. Během těchto pěti let jsme tematicky zavítali nejen do světa detektivních příběhů, ale také do pravěku, k indiánům, do Kocourkova i na cestu kolem světa. Tyto aktivity vyvrcholily žádostí o grant z programu Make a Connection, díky kterému jsme získaly nenahraditelnou klubovnu, kde se s dětmi můžeme setkávat nejen o prázdninách ale hlavně během školního roku.

Klubovna nám byla poskytnuta v budově bývalé Základní školy v Šenově, kde má svou základnu také šenovský Skaut a Pionýr. Velkou výhodou pro naše aktivity je, že přímo v areálu školy se nachází malé hřiště, a na procházky spojené s hrami to do šenovského parku také nemáme daleko.

     Škála výběru činností v klubovně je opravdu široká. V podstatě se jedná o jakousi hernu vybavenou společenskými hrami, výtvarnými a sportovními potřebami, ve které si děti přijdou na své. A právě možnost volby je to, co je pro naši Klubku charakteristické. Hlavním znakem našich schůzek je různorodost. Klubkou jsme chtěly vytvořit jakousi alternativu k již zavedeným organizacím, jako je Skaut nebo Junák, které mají svou dlouholetou tradici. Nechceme zpochybňovat přínos těchto organizací (který je určitě velký), ale přece jen v nich přetrvávají určitá pravidla a zákony, které musí členové dodržovat, a které ne zrovna každému musí vyhovovat. A právě proto se snažíme, aby se děti cítily v Klubce, co nejvolněji a abychom jim byly spíše rovnocennými partnery než vedoucími. (Ale nemyslete si, že se jedná o úplnou anarchii. I my musíme děti občas "zkrotit" a věřte, že někdy to dá docela dost práce J ).

     Od září loňského roku se v klubovně vystřídalo více než dvacet dětí ve věku od pěti do třinácti let. A i přesto, že jsou mezi nimi kolikrát nemalé věkové rozdíly nemáme pocit, že by to v jejich kolektivu nefungovalo. Snažíme se z nich vytvořit kolektiv, který se na sebe bude těšit a s radostí podnikat různé výlety a společné akce. Naší největší výhrou však bude, pokud tyto děti oslovíme natolik, že se vzdají svého oblíbeného televizního seriálu nebo počítačové hry.

     ...ze sdělovacích prostředků se dennodenně dozvídáme, jak je důležité podporovat děti v jejich kreativitě a názorech, které jsou často zpochybňovány a brány na lehkou váhu.