Akce se uskutečnila 1.10.2011, v 7:45 byl sraz‚ ale Endez přišel až v osm‚ protože věděl, že vlak jede až ve čtvrt a nakonec měl i vlak 2 minuty zpoždění.

Po příjezdu do Kunčic jsme čekali 20 minut na vlak, když jsme do vlaku nastoupily zjístili jsme‚ že je plný až k prasknutí, všichni stáli. Po příjezdu do Frýdlantu jsme naskončili do přistaveného motoráku směr Ostravice. Vlak byl taktéž plný‚ ale chytli jsme místo.

Když jsme dojeli do Ostravice, šli jsme nakoupit do obchodu. Poté jsme vyrazili na horu po červené a skupina se rozdělila na tři menší. Pořád jsme na sebe čekali. Po cestě nahoru měli instruktorky připravenou hru, celkem sranda, nakonec nám cesta nahoru trvala čtyři hodiny.

Po příchodu nahoru jsme dostali půl hodiny rozchod, ale jelikož tam bylo hodně lidí, někteří se nedostali ani do bufíku. Instruktorky nám daly obálku a měli jsme hledat sladkosti, když jsme je našli, mise byla splněna. Poté jsme šli dolů a bylo to o poznání kratší. Cesta trvala si 2 hodiny.

Za chvíli nám jel vlak, ale stihli jsme si ještě koupit nanuk. Vlakem jsme dojeli do Kunčic a zase jsme čekali, zašli jsme si k automatu na kafe. Pak jsme dojeli domů, rozloučili se a každý strávil večer nějak jinak.

Zpracoval-Pastros-Pasta

Jeli jsme autobusem až do Orlové. Když jsme dorazili, tak jsme jojo a gumové bonbóny dostali hned, když jsme vyplnili přihlášku. Pak jsme si šli odložit batohy. Pak nám četli pravidla a disciplíny. čekali jsme na startu , než jsme byli na řadě. 1. disciplína byla střílení z luku. A v pořadí už si žádnou nepamatuji. Ale bylo tam skákání z lana do červeného čtverce, hovnivál, kdo nebyl, nepochopí, zatloukání hřebíků, co nejdál hodit z pusy podtácek na pivo, nošení kaštanů na lopatce, prodírání se gumou, co je na obrázku, házení polenama a další disciplíny , už si nepamatuji, sorry. 

UMÍSTěNÍ: V mladší kategorii se umístili: 4.místo (z 18) hlídka: Adam, Brouk, Manal. 13.místo Lucka, Megi, Viki. 16. místo Petra a holky. Ve starší kategorii: 6.místo (z 15) Eva, Míša, Mariam. V kategorii vedoucích: 4.místo (z 9) Pafka a Andrejka.

Ahoj všem fandům otvírání studánek. Jestli se nebojíte zběsilých čertů, vychytralých loupežníků, nebo snad zlomyslných ježibab, vydejte se spolu se mnou aspoň na chvíli do historie naší sobotní cesty po ondřejnických studánkách.
Jak to tedy vlastně začalo? Setkali jsme se v osmou hodinu ranní na našem šenovském nádraží a pod mračnou oblohou očekávali příjezd našeho vlaku. Nejprve nás trochu zmátlo zastavení rychlíku, který měl původně naši stanici minout, ale nakonec o pár minut později před námi zapištěly brzdy našeho osobáčku. Vměstnali jsme se tedy do útlé uličky a souprava se rozjela, směr Ostrava –Kunčice. Po přestupu a další vzrušující cestě vlakem jsme konečně dorazili do Frýdlantu nad Ostravicí, kde nás početný dav unášel přímo k jednomu z nejoblíbenějších objektů malé Klubky, obchůdku.

Co bychom to byli za výpravu, kdybychom šli na hory bez modelů motorek a balíku sladkostí? Když jsme tedy měli vše potřebné nakoupeno, vydali jsme se ke startu naší cesty. Netrvalo dlouho a před námi se objevila hromada povykujících dětí a registrační bouda. Tam posedával srdnatý pán s řadou kumpánek a my mu ochotně hláskovali svá jména a věk, načež jsme získali papír s mapkou a kolonkami pro razítka. Konečně jsme se tedy mohli vydat otevřít první studánku a aby toho nebylo málo právě mezi čerty. Plnění prvního úkolu nám šlo jako po másle a když jsme získali první razítko a odměnu spěchali jsme dál, mezi loupežníky. U nich jsme museli překonat část cesty poslepu jen s pomocí lana a část metr nad zemí tentokrát mezi lany. Všichni z nás prokázali svou statečnost a tak jsme si opět odnášeli razítko a sladkou odměnu.

A to už nás naše mapka vedla k vlkovi, jehož hrůzostrašný řev na nás očividně nezapůsobil, především šlo-li o Vojtu a jiné členy naší výpravy. Nedaleko o něj na nás čekala Karkulka s dalším úkolem, a to lovení rybek ze studánky. Po krátké pouze jsme se opět vydali do terénu. Po trochu náročnějším výstupu jsme došli ke studánce u vodníků a když jsme s přehledem splnili i zde další úkol, získali razítko a odměnu mohli jsme se vydat k cíli, kde nám poslední kolonku zaplnilo razítko čarodějnice. Na vrcholu Solárky jsme ještě obdrželi účastnické listy a aby toho nebylo málo další sladkou odměnu. 

 

To ovšem naším klubčatům vůbec nevadilo a sotva objevili další obchůdek, vytahovali své peněženky. Hitem tohoto výletu se staly umělé zuby se želé jazykem. Při zpáteční cestě jsme navštívili nejprve kolotoč řetízkový, který se točil jen vlastní svépomocí, ale i přesto zajistil zábavu na celou hodinu. Výlet jsme zakončili na kolotočích již klasických., kde někteří navštívili divokou Safari, prolétli se v labutích, nebo se vyřádili na skluzavce.

Ať žijí studánky!!
Vaše Pafka

Od posledního vánočního odvazu na naší domovské tomíkovské chalupě u Pavla se počet sedadel v Kameničáckém autobuse zaplněných velkými klubáky značně zredukoval. To ovšem vůbec nebránilo tomu, aby Andrejka, Tánička, Hanička, Tomík, Ondrášek, Mareček, Pavlínka a Riči společně neprožili bezva víkend. Náš pobyt se určitě nesl v duchu velkých sportovních a pracovních výkonů. Nesmím tedy opomenout naše volejbalová utkání, z nichž nejnapínavější bitvou se stal zápas o skvostný kámen. Překvapivě jej nakonec získal tým ve složení Tánik, Andrejka, Tomík a Ondra. Přičemž nejaktivnějšího hráče zápasu a komentátora zároveň si dovolím vyhlásit až na tomto…blahopřeji Tome.

Kromě volejbalu jsme poprvé v historii našeho pobytu v tomto kraji vyrazili také na tzv. turistický pochod. Na tomto místě je třeba se pochlubit našlapanými 12Km. červená nás zavedla až do Vítkova, kde jsme si dali místní zmrzku, prohlédli katedrálu a udělali pár top snímku. Páteční Večer jsme trávili při bezkonkurenční hře aktivity, kde se mj. projevila nefalšovaná sesterská telepatie mezi mnou a Andrejkou a ten sobotní?? Nyní si vybavuji pouze velmi strategickou hru pešek, vražedné městečko Palarmo a následně jsme zinscenovali pár opravdových vražd ve hře vrah.

Co jsem tu ještě nezmínila a mohlo by se zdát klíčovým pro rozřešení záhady otazníku za nadpisem už snad není příliš podstatné. Každopádně musím říci, že jsme se po příjezdu dostali do poněkud komické situace. Jednoduše jsme počítali jako při posledním brigádě s tím, že jídlo a ubytování bude grátis. Opak se ovšem stal pravdou. Naštěstí máme mnoho přátelských kontaktů a v sobotu ráno nám Lenka s přítelem dovezli auto plné krupičky, kterou nám pak dokonce připravili (děkujeme). Když už jsem se konečně dostala k brigádě prozradím pár našich pracovních úspěchů.

Prvně určitě zmíním kameny. Jednoduše místo, kde po minulém úklidu nezůstal ani kámen na kameni bylo opět šutříky poseto. Pro ty, kterým to snad nedošlo, vítejte v Kaménce…O tuhle část jsem se starala já s Ríčim. Hani a Tani se taky praly s kameny okolo stromků a k tomu ještě bojovaly proti červeným mravencům ledajaké mouše. Ti nejstatnější tahali ze země (odborně) „betonové patky“ a ostatní sázeli blahodárné tůje. Takhle jsme tedy zarobili, zablbli a zarelaxovali. Z mého pohledu to nemělo chybu, fakticky.

Bylo chladné ráno asi 6:45 a na hlavním nádraží v Šenově se už klepali zimou první nedočkavci. Nikdo výjmečně nezaspal ani se nezpozdil, takže jsme už něco po sedmé všichni zmrzlí čekali s kostkou v tašce či v odpadkovém pytli na vlak směr Ostrava –Svinov. Náš zkušený dopravní koordinátor, který nás měl dopravit do Jičina nás cestou informoval o všech přestupech a odpovídal na naše případné dotazy. Po nemalé projížďce naší republikou, nás o půl druhé konečně se slávou přivítalo pohádkové město Jičin. Z vlakového nádraží nás od cíle dělila už jen krátká, pro někoho možná dlouhá procházka skrz centrum města. Po příchodu, když jsme si trochu oddechli a narovnali záda šli jsme si vyhlédnout místo pro stavbu našich příbytků. Netrvalo dlouho a na louce pod Valdštejnskou lodžií vyrostlo naše stanové městečko. Mezitím se Kamča s Andreou vydali na tiskovou konferenci nebo co to mělo znamenat, ale prý to nebylo zas tak důležité jak myslely a přinesli nám kartičky účinkujících a stravenky na jídlo a na tři litry Vratislavické kyselky. Sice jsme už byli všichni dlouhou cestou zmoženi, ale bez práce nejsou koláče, bylo heslo naší trenérky, kámošky a super vedoucí Andy, takže se ještě naposled inprovizovalo a kocourkovalo. Už náš trénink upoutal pozornost nějakého pána z Kočovného divadla, který nás poprosil o pomoc, protože dokočovali v malém počtu. No a protože bylo 31.8 a svátek slavila Pavlína(Orchidea) a taky Tomáš měl 20.8 narozky, proto jsme i mu důkladně potřepali s rukou. Další den měl mýt opravdu náročný, a proto v našem Klubka městečku nastalo brzy ničím nerušené ticho.

Kap, kap kap, tak tenhle zvuk nás snad všechny probudil v brzkých ranních hodinách, ale protože byly asi tři ráno, opravdu nikoho tento zvuk dopadajících dešťových kapek na celty stanů nepřiměl k tomu, aby vstával. Když jsme se pak už za slunečního svitu probudili, dokonce někteří mokří jak vodníci s rybníčkem ve stanu, nastal neúprosný boj s časem. Výdej snídaně byl totiž časově omezen. My jsme však nespanikařili a někteří borci si i pět minut před zavíračkou vychutnávali posezení na zatím ještě čistých záchodcích značky TOI TOI. Nakonec se na všechny dostalo a dokonce jsme si mohli vybrat ze dvou druhů baget duť ze sejrem nebo krůtím plátkem. S plnými bříšky jsme se museli v rychlosti převléct, protože se přiblížila naše hodinka. Odbila jedenáctá a naše klubka kostky byly vrženy. Za podpory nevelké skupinky diváků začala rozcvička, která se skládala ze tří her. Asi po půlhodinovém rozcvičení, kdy diváků valem ubývalo, nastala celá hodina pravé nefalšované improvizace. Na závěr našeho vystoupení nás přece jen přišla zhlédnout docela velká skupinka romských spoluobčanů. V polední pauze jsme vyrazili za potravou do již postavených občerstvovacích karavanů. Nic jsme samozřejmě neplatili, od toho tu byly přece stravenky v hodnotě dvaceti korun. Program byl opravdu nabitý a než jsme se nadáli, začalo naše druhé vystoupení v prostorách Valdštejnské lodžie. Vábení diváků, které jsme lákali na naše vystoupení konečně zabralo a burácející ochozy mi trochu připomněly vsetínský hokejový stadion Lapač. Když jsem se probral ze snu byly už odehrány oba příběhy z kroniky města Kocourkova, kterého jsem se neúčastnil. Nastal však problém se slyšitelností díky kapelám, které nám svým nadměrným rámusem trochu hatily plány. Naštěstí byl po ruce mikrofón, který vyřešil zapeklitou situaci. Ale my zkušení inproborci jsme zvyklí hrát a improvizovat i ve ztížených podmínkách takže jsme byli s mikrofónem jedna ruka. Během našeho zápasu diváci na tribunách šíleli až se za břicha popadali a když se ozval závěrečný hvizd náš výkon byl odměněn bouřlivým potleskem. Pak jsme šli ještě na předem slíbenou účast při vystoupení Kočovného divadla, kde jsme si zahráli nejednu zajímavou hru. Když se začalo stmívat, ožilo i velké pódium, na kterém postupně vystoupily kapely jako například Sunshine, Support Lesbiens a na závěr Hypnotix. Byl to fakt super večer a myslím si, že si ho každý z nás užil, jak jen mohl.

Po náročném večeru, který se protáhl až do brzkých ranních hodin se nám nevstávalo zrovna dobře. Asi všichni pocítili bolest nohou a někteří i krku, kterou si přivodili nadměrným tancem a křikem. Když jsme se pak všichni vykutáleli z příbytků, následovalo balení věcí a hlavně stanů, protože jsme byli opět ve skluzu a podesáté jsme zde nebyli zvanými hosty, takže to musela být opravdu blesková akce. Při odchodu jsme se naposled ohlédli po louce přímo poseté odparkami, na které jsme strávili tři nádherné a doufám nezapomenutelné prázdninové dny. Na snídani byly samozřejmě bagety a teplý čaj nebo káva z várnice. Před odchodem jsme společně ještě naposledy zapózovali před poutačem na festival a odebrali se na vlak. Menší aférka s kloboukem, o kterém jsme si mysleli, že je nenávratně fuč měla také šťastný konec a tak nám nic nebránilo opustit město Jičin, do jehož centra jsme cestou zpět doslova jen nakoukli, protože hodinové ručičky byly rychlejší, než jsme chtěli. Cesta vlakem byla zdlouhavá a náročná na přestupy, navíc vlak EC 109 Comenius z Prahy do Krakow Glowny byl na svém odjezdu o deset minut opožděn z důvodu opravy kolejiště. Protože byla neděle, vlak byl docela narvaný a my byli roztahaní po dvou vagónech. Když vlak zastavil v Hranicích na Moravě, muselo vystoupit několik cestujících, protože byly vagóny tak plné že lidi vypadávali z oken. Dobrovolně jsem se přihlásil já a Míša a to s prostého důvodu ono je to totiž z Hranic do Valmezu blíž než z Ostravy. Na nádraží jsme nečekali dlouho, vlastně jsme byli rádi, že jsme si stihli koupit lístky. No a co dělala druhá část skupiny, která se musela mačkat až do Ostavy –Svinova to si budu muset asi domyslet. Ale vím určitě, že museli taky přestupovat a snad nečekali na další spoj moc dlouho a když jo tak měli smůlu. Tím skončil poslední den prázdnin, který nás dělil od prvního školního zvonění.

Všechny zdraví a těší se na další akci Marek = pan Pet

 Když jsme vyráželi poslední prázdninové pondělí z šenovského náměstí směr Ostrava UAN a Odry – Kaménka, opravdu jsme nečekali, co všechno zažijeme.
Cesta do obce Kaménka uběhla rychle a my jsme konečně mohli vejít do chalupy.
     Vybalili jsme si věci a hurá za „poklady“ místního obchodu… Ale co to! Obchod není vůbec otevřený! Jak jen tomuhle tento! Vždyť my jsme úplně zapomněli, že je to náš známý obchod, který jsme neměli nikdy tu čest shlédnou i z druhé strany zamčených a zamřížovaných dveří.
No což, nezbylo nám nic jiného, než se vydat vstříc dobrodružství do místního pohostinství…Ale tady jsme byli mile překvapeni…ty nanuky, co tam byly - radost pohledět! Samé „LULKY“ a „ŠMIAKONě“. Oba tuším v hodnotě 4Kč. No prostě paráda!
     S touto místí pochutinou jsme šli za místními dětmi na nedaleké hřiště. Tam nám ale byl zadán velmi záludný úkol. Každý měl sehnat 2 čajové (nebo alespoň hřbitovní) svíčky. Bylo nám také zdůrazněno, že jinak se nesmíme vrátit do chalupy. Vydali jsme se tedy statečně vstříc osudu a dobrodružství. První šťastlivci měli své trofeje již do deseti minut, jiní až po desítkách minut. Mnozí prochodili celou obec, zazvonili na mnoho zvonků, ale stále nic. Nakonec ale všichni svůj úkol splnili. A někteří i nadmíru dobře.

Po takto náročném úkolu jsme si dali vydatnou večeři. A po večeři jsme si zahráli pár her, ať už známých, či neznámých. Ale dostali jsme další úkol, který nám velice kreativně oznámil Tomáš. Úkolem bylo koupit 10 balíčku arašídů. Bylo to něco jako hra na babu, která trvala po celou cestu do pohostinství. Padlo to na Láďu, který šel tuto pochutinu zakoupit na daňový doklad. Úkol byl splněn. Ale jak to předat? Zase super hra od Tomáše to vyřešila. Na koho to padlo, ale už bohužel netuším.
     Konečně nastal pravý čas a my jsme se dozvěděli k čemu ty svíčky byly potřeba. V horní místnosti byla připravená čajovna. S velmi zaujímajícím vítacím rituálem nás přivítala Jasmína a Opynina V čajovně se nacházely 3 stolečky u kterých byly nabízeny různá témata ke konverzaci. Jako například: plastická chirurgie, prošlá lhůta, romské etnikum…Podávaly se čaje: Štěstí, Jasmínový, Jahodový a ještě jeden, ale to už nevím. Za každý čaj byl úkol, například udělat cukrblik, milý úsměv, či něco obdobného…Prostě čajovna, jak má být.
Jakmile došly témata i čaje, připravila se improvizace, jakou jsme zkoušeli poprvé. Bylo to dabování filmu. Dabovali jsme celkem 2 filmy – jen ty nejdůležitější části filmů.
     Po takto náročném programu jsme několik minut po půlnoci padli do svých spacáků a nechali si zdát něco příjemného.
Ráno nás kromě vycházejícího slunce probudil i zpěv ptáčků. Ptáčků, kteří byli dokonce v našem pokoj!. A rovnou celé hnízdo! A usídlilo se naší supr čupr vedoucí Andreje přímo na ruce. Byli to hodní ptáčci. Vytáhli jsem se z tělíčka a hupky dupky připravit snídani.

Hurá! Konečně nadešla chvíle, kvůli které jsme sem vlastně jeli! Byla to práce! Práce s kameny, hráběmi, kárami… Do práce jsme se vrhli zodpovědně a šli na zahradu vybírat kameny, upravovat skalku… Během práce za námi přijel Pavel. Přivést nám obživu a elán do práce. Ale na oběd s námi nezůstal, spěchal do práce.Na oběd jsme měli rýžový nákyp. A po obědě jsme šli zkusit znovu své štěstí do místního obchodu. Hurá! Byl otevřený! Zvolali první řady naší výpravy. A byla to pravda. Mříž byla odemčená. Dveře otevřené. Tento obchod nás zarazil již svou vůní, která se linula ze dveří až na náves. Vonělo čerstvé pečivo a uzeniny. V obchodě bylo sice jen pár regálů, ale ty se doslova „prohýbaly“ pod návalem výrobků. A to výrobků samých známých značek… No výběr, jaký jsem již dlouho neviděla. Nakoupili jsme si Kofoly, chipsy a čokolády, zahráli pingpong a šli dodělat to, co jsme dopoledne začali. S prací jsme se přemístili ze zahrady do předzahradní části. Bylo tam totiž také spousta kamenů. Ale na tuto práci nám už Andrejka vymyslela soutěž. Byli jsme rozděleni na 3 skupinky. Vyhrát měla ta skupinka, která vyvezla nejvíce koleček s kamením. Všichni, soutěží nadšeni pracovali jako o život. Práce rychle ubývala a my jsme se posunovali rychlostí blesku. Nadšení začalo ubývat až s přibývající únavou. Ale práci jsme šťastně a bezpečně dokončili. Nastal čas pro hry. Vlaječkovali jsme, vyvolávali jsme a po fotbale byla večeře již připravená. S hladem a chutí popoháněni jsme doběhli do chalupy… Ale co to! U stolu bylo místo navíc! Ale pro koho? Ano, je to tak! Přijela nás navštívit a ošetřit naše zdravotnice Lenka. Na večeři byla výborná krupicová kaše. Všichni jsme si vítečně pochutnali a odebrali se do horní místnosti hrát hororovou hru na vraha. Dali jsme si pár kol této akční hry a šli se připravit na večerní program.

Dámy si oblékly večerní róby, pánové smokingy. Po pečlivém oblékání, líčení, parfémování jsme sešli po schodech do foyer. Ve foyer jsme dostali na ruku označení, zdali jsme pohlaví ženského, či mužského – to bylo něco jako vstupenka do společenského sálu. V sále byl připraven taneční parket a 5 stolečků. Každý stoleček měl připraveny 2 sklenice na víno, džbánek a obložený talířek. Páry se utvořili tak, jak si kdo sedl, nebo, jak se kdo s kým domluvil. Tímto se vytvořily soutěžní páry ve složení č.1 Hanka (Antoinetta)– Tomáš (Francesco), č.2 Peťa(Felicie) – Ríša (Maximo), č.3 Já (Parketa) – Marek(Francesco), č.4 Pavla (Jolana) – Jirka (Antonio), č.5 Míša (Xena) – Láďa (Herkules). Nu a teď už nebránilo nic začít soutěžit. Byl to opravdu dramatický a nelítostný souboj. Každý to pojal jinak. Například pár číslo 5 tančil převážně baletní prvky smíchané s prvky break-dance.
     Soutěže ovšem nabyly jen taneční, nýbrž i v tom, co kdo dovede. Například předvést záchvat. Toto velmi přesvědčivě předvedla zástupkyně ženského pohlaví z páru č.1. Hanka! Ano, právě ona dokázala tento až skoro přirozený záchvat předvést. Bylo to něco opravdu neočekávaného. Bylo právě toto, co natolik oslnilo porotu? Nebo jejich tančení plné zvedaček a dalších velmi náročných prvků? To ví jen porota. My víme jen jedno. A to, že vyhrát mohl jen jeden pár. A tím párem byli právě oni. Ano, právě Hanka coby Antoinetta a Tom coby Francesco se stali nejlepším soutěžním párem celého večera. Ale výhru si nenechali pro sebe. Hodnotné ceny rozdělili mezi ostatní páry spravedlivým dílem. Takže si každý odnesl něco z hlavní výhry a něco z tomboly. Mezi hodnotné ceny by se dalo zahrnout vše, hlavně CD s podpisem Ricky Martina, zpěvník kapely Brontosaurus, výtisk časopisu Pionýr…a mnoho a mnoho dalších báječných cen. Tak taková byla tečka dnešního večera. Příjemná, ale unavující.

Ráno nás opět vzbudil milý cvrkot ptačího zpěvu z Andrejčiny dlaně. Bylo nám oznámeno, že Lenka už musela brzy ráno odjet a také, že musíme dojít někdo do obchodu. Tak já a Láďa jsme se přihlásili a zašli do obchodu pro 50 rohlíků a 4 vejce. 50 rohlíků byla hračka, ale vejce byla ve slavném kaménkovském obchodě problém sehnat. Taková věc se musí obstarávat pouze u domorodých občanů. Ti chovají patřičná zvířata a ta jim to snášejí přímo na talíř. Proto požádala milá paní prodavačka jednu hodnou paní s lahví piva v ruce (bylo teprve asi 8,00hod ráno), ať skočí k Maruš. Maruš je totiž místní zdatná chovatelka drůbeže a převážně slepic. Ale bohužel po asi 10 minutách jsme se dozvěděli, že u Maruš vejce došly. V tom okamžiku se ve dveřích objevila žena středního věku se svými třemi dětmi, aby udělala jako každé ráno nákup nejnutnějších potřeb pro rodinu a domácnost. Tušila jsem, kdo to asi je. Ale neodvážila jsem na to ani pomyslet. Dech se mi tajil již při pohledu na její stín. Natož pak na ni a její děti. Byla to ona! Velká konkurentka Maruš. Byla to Bětuš! Druhá zdatná farmářka z tamní obce. Ta nám své 4 vejce, pro které její dítko doběhlo, ochotně dala. Radostně jsme se s Láďou vrátili do chalupy, abychom vyprávěli náš zážitek. A proto, že jsem její velká obdivovatelka, neváhala jsem s tím ani minutu ponechat si tento příběh pro sebe.
     Po snídani jsme se vydali opět do práce. Bylo to vynášení nejrůznějších věcí a nábytku z půdy, které jsme přemisťovali za stodolu. Tato práce nám šla jako po másle. A než jsme se nadáli, byl oběd hotov. Na oběd bylo výborné kuře s rýží. Báječně jsme si pochutnali a dali se zase do práce. Tentokrát bylo na programu pálení chrastí a dalších věcí dřevnatého typu. Díky této kouzelné práci vznikla naše Kobra 11. Mezitím ale náš skvělý organizátor akčních her Tom rozmístil po chatě toaletní papíry. Ty měly nabudit potřebnou atmosféru ke kře vrah.

Ale ne takový vrah, jakého jsme hráli doposud, ale zcela jiný. Tuto hru jsme ale stejně nehráli, jelikož nám Tomášek samým čekáním na setmění usnul. Místo toho jsme si zahráli hru Kouzelná pouta, která mnohým zamotala tak hlavy i ruce, že i po půl hodině se nemohli vymotat. Až se všem povedlo oddělit se od své dvojičky, opekli jsme si báječné buřtíky, zapěli si a zahráli různé hry. Mezitím nás několikrát přišel zkontrolovat Pavlův tygr, aby zjistil co tam vlastně provádíme. Až skoro s východem slunce jsme zašli do chaty, zahráli si pár klasických her na vraha a šli do Spalovic.
     Ráno nás zase a opět probudil okouzlující cvrkot ptactva, které Andrejka přinesla na své dlani. Ale nebylo to už tak obyčejné ráno jako ty rána předtím. Bylo to totiž ráno poslední. Vyběhli jsme ze svých pelíšků, rychle jsme se nasnídali a začali jsme se balit. Sbalené krosny jsme odnesli před chatu a hurá do úklidu. Úklid jsme si losováním rozdělili do několika skupin. To znamená, že někdo „vyfasoval“kuchyň, někdo vrch, a někdo zase záchody a koupelny. Také heslo: „jaké záchody, takový oddíl“…jsme si vzali opravdu k srdci. Zatím, co my jsme uklízeli, naše supr čupr vedoucí Andrejka a Kamilka malovaly studnu.
     Až jsme vše uklidili a vyleštili, vzali jsme si své saky paky a pár švestek a šli na autobus. Cesta nám rychle utíkala. Než jsme se nadáli, byli jsme ve Vítkově a potom v Opavě. Z Opavy je to domů už co by horninou dohodil, tak jsme byli co by dup doma u svých rodinných krbů. 

Ač se to zdá neuvěřitelné, tak TÁBOR SPLNěNÝCH SNů byl mým prvním táborem v životě. Někteří jezdí na tábor už od svého útlého věku, zatímco mě to nikdy nebralo jezdit na tábory, tak jsem radši jel se svou rodinou na chatu nebo někam jinam na výlet. Ano, nikdy mě to nebralo, skutečně jsem nevěděl, co je na tom tak zajímavého.

Když jsem se tedy dozvěděl, že Klubka jede na tábor do Kunčic pod Ondřejníkem (trošku mě to zarazilo, myslel jsem, že tábor bude v sousedních Kaňovicích), dobrovolně jsem se rozhodl, že pojedu taky. Rozpaky ve mně vyvolal povinný táborový oblek. Mylně jsem se domníval, že budeme vypadat jak nějaký oddíl bláznů nebo jako kdybychom byli tábor z Bohnic nebo něco takového. Když jsem uviděl ty stany, řekl jsem si, že se mi v nich bude hodně blbě spát, ale opak byl pravdou. Spalo se mi v nich dobře, vyspal jsem se do růžova. Snad to bylo tím, že to bylo spaní venku na čerstvém vzduchu a ne vevnitř.

Ovšem na co z nás nikdo nezapomene, tak to byly pověstné „rubačky“ s Danem. Byly to opravdu velké výzvy, člověk si při nich někdy sáhl na své skutečné psychické dno, i když některé nebyly až zas takové rubačky, jak se zpočátku zdálo. Snad nejlepší byl dvoudenní výlet do Tarzanie a následně na Kněhyni, kdy jsme spali pod širákem, pod hvězdnou oblohou. No, bylo to dobré, ale mí drazí rodiče - počítejte s tím, že si na letošní Vánoce budu přát pořádnou krosnu…

Ono, celý 14-denní tábor byl rozdělen tak, že jeden týden byl „vyrubaný“, protože to byla samá rubačka a druhý týden byla víceméně dramatika a improvizace s naší Andrejkou. Nejenom já, ale i někteří ostatní si možná řekli, že improvizujeme stále v Klubce a proč to děláme na táboře. Ale přece jenom zopakovat a procvičit si naše herecké dovednosti nám vůbec neuškodilo a taky se říká, že opakování je matka moudrosti.

Oba týdny byly super. Snad nejoriginálnější byly a nejvíce mě rozesmály postavičky Kamila a Emila, dále lapač snů, do kterého se měly uchytit ty nejkrásnější a nejlepší sny, ale sem tam i mouchy… No a suprovní nápad byl také Vitaspan, po kterém se nám měly zdát krásné sny. Věřte mi, nikomu nevadilo, že to byly ve skutečnosti Ovocné čočky, které se dají koupit všude.

A které úkoly se mi líbily nejvíc? Např. zábavné bylo vytvořit vlastní originální nápoj. Já jsem byl zrovna v té skupince, která umíchala společně se mnou nápoj RED BANANA, který byl velkým hitem tohoto léta. Myslel jsem, že to bude propadák, ale nakonec jsme se dostali na čestné druhé místo ze čtyř, takže jsem byl s umístěním spokojen. Nápoj to byl lahodný, ale bylo tam příliš hodně velkých kusů ovoce, které někdy nechtěly projít našimi úzkými slámkami.

Večer, když jsme volili čLOVěKA DNE (já byl jednou člověk dne, což mne potěšilo a všem, co mi dali hlasy, dodatečně děkuji), tak mě nejvíc pobavily některé ironické poznámky, co tam někteří odvážní napsali. Některým to sice moc vtipné nepřišlo (zvlášť těm, kterých se to týkalo), ale věřte mi, že mě ironie baví a tohle se skutečně povedlo. Vtipné bylo, když někdo volil Ondráše, protože má velké zuby nebo Tomáše, protože má moc sympatický a přátelský tón v hlase.

Zřídka však byla využívána Schránka na přání a stížnosti, ve které tam toho nikdy moc nebylo (však to byl tak dobrý tábor, že si snad ani nebylo na co objektivně stěžovat). Mrzelo mě však, že někteří z nás si prostřednictvím schránky Přání a stížnosti stěžovali na druhé. Podle mě od toho ta schránka nebyla. Když někdo proti někomu něco měl, tak proč si to s ním nevyřešil face to face? No, a druhá věc, která mě taky trošku mrzela, byla, že někteří jedinci a to zvlášť z té naší Velké Klubky přistupovali k některým hrám. Nebrali je tak, jak by měli, tvářili se, jak kdyby je do nich člověk nutil a přitom by je měli brát jako zábavu. Byl to sice můj první tábor v životě, ale už předtím než jsem na ten tábor jel, tak jsem předpokládal, že to bude něco náročnějšího a že to nebudou žádné lázně nebo žádný relaxační pobyt. Ale dost kritiky. Stejně je to jenom můj osobní názor, který nikomu nevnucuji.

plným vyvrcholením celého tábora byla v poslední den návštěva velmi, velmi, velmi diskrétní společnosti, kde jsem se aspoň pořádně a zadarmo mohl najíst. Ruleta, ta byla taky dobrá, přestože jsem v ní nevyhrál.

Na zpáteční cestě domů jsme v autobuse volili čLOVěKA TÁBORA. Zcela zaslouženě tento titul vyhrála Pafka, která si ho objektivně nejvíce zasloužila. Dobře hrála na kytaru a starala se o zábavu.

Připomněl jsem jen některé momenty letošního tábora. Zažili jsme toho společně mnohem více a pocity a vzpomínky, které se mi v budoucnu vybaví, zůstanou už napořád jen a jen ty nejlepší. 

Váš Jirka